U příležitosti 17. listopadu přinášíme překlad málo známého článku Václava Havla pro International Herald Tribune, který se v roce 2007 věnoval tématu hrozny klimatických změn. Vývoj následujících 15 let mu dal v podstatě ve všem za pravdu. Originál článku najdete zde

V posledních několika letech se stále naléhavěji kladou otázky, zda globální změny klimatu probíhají v přirozených cyklech či nikoliv, do jaké míry k nim přispíváme my lidé, jaké hrozby z nich vyplývají a co lze udělat, abychom jim zabránili.

Vědecké studie ukazují, že jakékoli změny teplotních a energetických cyklů v planetárním měřítku by mohly znamenat obecné nebezpečí pro všechny lidi na všech kontinentech.

Z publikovaných výzkumů je také zřejmé, že lidská činnost je příčinou změn, jen nevíme, jak velký je její konkrétní podíl.

Je však opravdu nutné to vědět do posledního procentního bodu? Neztrácíme čekáním na nezpochybnitelnou přesnost pouze čas, když bychom mohli přijmout opatření, která jsou relativně bezbolestná ve srovnání s těmi, která bychom museli přijmout po dalších odkladech?

Možná bychom měli začít považovat náš pobyt na Zemi za půjčku. Není pochyb o tom, že přinejmenším posledních sto let se euroamerický svět zadlužoval a nyní jeho příkladu následují další části světa.

Příroda nyní vydává varování a požaduje, abychom nejen zastavili růst dluhu, ale začali ho splácet. Nemá smysl se ptát, zda jsme si půjčili příliš mnoho nebo co by se stalo, kdybychom splátky odložili. Odpověď si snadno představí každý, kdo má hypotéku nebo bankovní úvěr.

Dopady možných klimatických změn lze jen těžko odhadnout. Naše planeta nikdy nebyla ve stavu rovnováhy, z něhož by se mohla vlivem člověka nebo jiných faktorů vychýlit a pak se časem vrátit do původního stavu.

Klima není jako nějaké kyvadlo, které se po určité době vrátí do původní polohy. Během miliard let se bouřlivě vyvinulo v gigantický komplex sítí a sítí v sítích, kde je vše různými způsoby propojeno.

Jeho struktury se nikdy nevrátí do přesně stejného stavu, v jakém byly před 50 nebo 5 000 lety. Pouze se změní do nového stavu, který, pokud je změna nepatrná, nemusí znamenat žádné ohrožení života.

Větší změny však mohou mít v rámci globálního ekosystému nepředvídatelné dopady. V takovém případě bychom si museli položit otázku, zda by byl lidský život možný. Protože stále panuje tolik nejistoty, je třeba velké pokory a obezřetnosti.

Nemůžeme si donekonečna namlouvat, že se nic neděje a že můžeme vesele pokračovat ve svém konzumním způsobu života, ignorovat klimatické hrozby a odkládat řešení. Možná, že v příštích letech či desetiletích žádná velká katastrofa nehrozí. Kdo ví? Ale to nás nezbavuje odpovědnosti vůči budoucím generacím.

Nesouhlasím s těmi, jejichž reakcí na možné hrozby je varování před omezováním občanských svobod. Pokud by se naplnily předpovědi některých klimatologů, naše svobody by se rovnaly svobodě někoho, kdo visí na parapetu dvacátého patra.

Žijeme ve světě obklopeném jedinou globální civilizací zahrnující různé civilizační oblasti. Většina z nich má v dnešní době jedno společné: technokracii. Přednost má vše, co lze spočítat, kvantifikovat nebo hodnotit. To je však velmi materialistický koncept, který nás táhne k důležité křižovatce naší civilizace.

Kdykoli se zamýšlím nad problémy dnešního světa, ať už se týkají ekonomiky, společnosti, kultury, bezpečnosti, ekologie nebo civilizace obecně, vždy nakonec skončím u konfrontace s morální otázkou: jaké jednání je odpovědné nebo přijatelné? Morální řád, naše svědomí a lidská práva – to jsou nejdůležitější otázky na počátku třetího tisíciletí.

Musíme se znovu a znovu vracet ke kořenům lidské existence a uvažovat o našich vyhlídkách v příštích staletích. Musíme vše analyzovat s otevřenou myslí, střízlivě, neideologicky a bez obezřetnosti a promítnout své poznatky do praktické politiky.

Možná už nepůjde jen o to podporovat energeticky úsporné technologie, ale hlavně zavádět ekologicky čisté technologie, diverzifikovat zdroje a nespoléhat se jen na jeden vynález jako na všelék.

Jsem také skeptický k tomu, že tak složitý problém, jako je změna klimatu, může vyřešit jediný vědní obor. Technologická opatření a regulace jsou důležité, ale stejně důležitá je podpora vzdělávání, ekologické výchovy a etiky – vědomí pospolitosti všech živých bytostí a důraz na společnou odpovědnost.

Buď dosáhneme uvědomění si svého místa v živém a životodárném organismu naší planety, nebo budeme čelit hrozbě, že se naše evoluční cesta může vrátit o tisíce či dokonce miliony let zpět. Proto musíme brát tuto problematiku velmi vážně a vnímat ji jako výzvu k odpovědnému chování, nikoli jako předzvěst konce světa.

Konec světa byl v historii očekáván mnohokrát a nikdy samozřejmě nenastal. A nepřijde ani tentokrát. Nemusíme se bát o naši planetu. Byla tu před námi a s největší pravděpodobností tu bude i po nás. To však neznamená, že lidská rasa není vážně ohrožena.

V důsledku našich snah a naší nezodpovědnosti by nám náš klimatický systém nemusel nechat žádné místo. Pokud budeme otálet, prostor pro rozhodování – a tedy i pro naši individuální svobodu – by se mohl výrazně zmenšit.