Zastupitel Brna-Bystrc a náš odborník na školství Matouš Vencálek:
„Ke Dni dětí bych rád všem dětem popřál, aby na ně stát (a kraje a obce) přestal kašlat.
O letošních přijímačkách na střední školy toho byla napsána kvanta a už teď se můžeme těšit, kolik se toho o nich napíše příští rok – to se totiž bude hlásit nejen podobně silný ročník, ale navíc taky všichni ti, kteří letos z donucení šli na jinou školu než chtěli, případně na jazykovku nebo nikam. To si počteme! Ale nedá se nic dělat, však se o tom, že tenhle přetlak přijde, vědělo jenom asi patnáct let. Trochu míň se pak píše o tom, že situace na základních školách je v podstatě stejná, a nedostatečné kapacity mateřských škol jsou už takový evergreen, že se o nich už ani nepíše.
Jenže ono to není (jen) o tom, že všichni zaspali a nevšimli si, že problém se blíží (ostatně na to stát i samosprávy upozorňovali odborníci léta). Problém je v tom, že volební období má jen čtyři roky (proč bychom teď řešili něco, co bude problém za patnáct let, když právě teď ty peníze potřebujeme vrazit do něčeho, co voliči uvidí ještě za naší vlády). Postavit škol(k)u stojí spoustu peněz a práce a trvá to dlouho, navíc populační křivka je do velké míry sinusoida, takže za pár let bude dětí zase míň (a o dalších pár let později, až zase přijdou silný ročníky, bude už stejně vládnout někdo jinej, takže co). Navýšíme maximální počet dětí ve třídě na zákonný limit a třídy narveme k prasknutí (i když optimální počet je podle odborníků poloviční) a většina dětí se někam upíchne (co na tom, že do míň kvalitní školy sedmdesát kilometrů daleko). Ti, co mají peníze, zaplatí dětem soukromou, a ti, co peníze nemají, jsou nám jako obvykle jedno. A průmysl si mne ruce, protože i děti, které by chtěly dobré všeobecné vzdělání, častěji skončí na učňácích a SOŠ, takže bude levná pracovní síla, po které tolik touží a soustavně proto lobbuje proti posilování kvalitního všeobecného vzdělání na úkor toho odborného.
Neříkám, že je to jednoduché, ale není to neřešitelné. Výkyvy populační křivky lze kontrolovat třeba tím, že budovy škol budou zřizovatelé stavět jako multifunkční a v době slabších ročníků jejich prostory či části prostor využívat k jiným (třeba kulturním či sociálním účelům). Existují také modulární či tzv. kontejnerové školy, které lze relativně rychle postavit a zase rozebrat. Mateřské školy nejsou jediná forma předškolní péče, kterou můžou samosprávy zajišťovat, a v jiných zemích třeba rodiče, jejichž dítě se nedostane do státní školky, dostávají peníze na pokrytí školného v soukromých školkách. Celá podstata ale zkrátka tkví v tom uvědomit si, že ta nejlepší investice, kterou stát může udělat, je investice do vzdělávacího systému. Řada zemí to pochopila už před desítkami let, my ještě bohužel ne.
Ale dost lkaní, když mají dneska děcka ten svátek. Kéž se tedy každému dostane toho vzdělání, jaké chce, a kéž jim ve školách dáme především nástroje k chápání světa a schopnost se v něm orientovat. Snad toho nechcu tak moc.“